to s tím hraním mrtvýho:
Strnutí oběti (za útoku superiorního predátora - ve stavu hrůzy) je vývojově stařičká (osvědčená) strategie - ještě z éry ryb, možná až z éry červů. Nemá nic společnýho s odvahou, s vůlí a už vůbec ne s intelektem - tedy kalkulací rizik, šancí, schopností předstírat a pod. Ke hraní mrtvýho tedy netřeba odvahy - prostě se vlády nad tělem ujmou nejhlubší strukturtury mozku (tytéž co spravují adrenalin, vegetativní slasti a pod - tedy nějaké to cerebrelum, amigdala). Ty nás uvedou do stavu tranzu, kdy všechny svaly ztuhnou jako u rigor mortis, nedokážeme pohnout s jediným svalem, nevnímáme bolest, bez náznaku odporu se necháme hryzat a mlátit - někdy i celé dlouhé hodiny, po celou dobu ale ve stavu adrenalinové forsage - na hranici infarktu. Mysl čeká na svou šanci, kdy útočník poodejde nebo aspoň poleví pozornost. Pak strnutí svalů mžikově poleví a naše tělo vyrazí do finálního útěku/útoku s mezním nasazením.
Tento stav byl popsán třeba lidmi, které ulovila smečka lvů - a místo aby je na místě sežrali, odvlekli je a s jejich těly si hráli až několik hodin, způsobili jim strašlivé rány. A oni to celou dobu vnímali, nedokázali se pohnout, bolest už vnímali jako cosi nepodstatného na pozadí děje. Pak se buďto dočkali pomoci zvenčí nebo dokonce dokázali sami ve vhodné chvíli vystartovat a zmizet.
Taky šamani některých kultur (afrika, oceánie) mívali tenhle stav zmapovaný - dokázali do něho rituálem: scénickým tancem s maskami, drogami, (sebe)zraňováním - uvést sebe nebo i jiné. V tomhle tranzu pak dokázali ustát neuvěřitelné věci - zranění, ze kterých by měli zešílet bolestí na zbytek života pak vyhledávali dobrovolně a s radostným očekáváním. Euro-atlantická kultura je v mapování tohohle stavu-tranzu na začátku, moc nevíme a už vůbec ho neumíme ovládat či využít. Ale to není nic nového, před pouhými 150 lety naše kultura mnoho něvěděla ani o vlastní sexualitě, musel přijít až průzkumník Dr.Freud. A jak se jí dnes vede
____________________________________
Jinak pragmatická vhodnost taktiky mrtvého brouka vůči medvědům bude hodně souviset nejen s našimi šancemi proti superiornímu predátorovi, ale hlavně s medvědí psychoanalýzou tj.: odhadem toho, jak to vidí medvěd: hraní mrtvého asi hodně pomůže, když útočí frustrován-vystrašen, vnímá nás jako hrozbu. Když má možnost (opakovaně) se přesvědčit, že jako "mrtví" nejsme hrozbou, možná si na nás vybije zlost a ponížení z úleku (některé medvědice strnulé touristy třeba nejen nefatálně pohryzaly, ale nakonec i pomočily), ale i pokud nejsme přesvědčiví herci - a medvěd tuhle "hru" prohlédne - nakonec dá pokoj, odejde a nás už nechá, možná dokonce i naživu.
Naopak pokud se jedná o predátorský útok motivovaný hladem (touží po našem mase), bude vzdaní se boje (sice pro nás jako jedince beznadějného scénáře typu Ragnarok, ale pro nás jako živočisný druh je podstatné bojovat a škodit, dokud je čím) a hraní mrtvého ta nejhorší taktika co může být. Víc posrat by to šlo leda kdybychom sami sebe ještě dopředu osolili a okořenili.