Náhodných nechtěných ran mi padlo již několik. Ať mou vinou, nebo jen čirou náhodou spojenou s technickou nedokonalostí zbraně
Už od první s tím ale člověk tak nějak počítá, protože na tu svou první asi nikdy nezapomene, takže naštěstí se mé ostatní odehrály relativně bezpečně. Ale jedna byla opravdu zákeřná. Bylo to před lety, když ještě byly perkusní revolvery ke koupi bez ZP. Mému známému jsem udělal k narozeninám radost a koupil jsem mu malého mazlíka v ráži .44, podobného, jakého u mne vždy na návštěvě mlsně okukoval. Byl v sedmém nebi, a protože nikdy předtím takovou zbraň nevlastnil, tudíž s ní neuměl zacházet, navrhnul jsem mu malé školení než vyrazíme na střelnici. Tak za pár dní přišel se svou hračkou ke mě a já mu začal vysvětlovat, co a jak a nakonec jsme skončily u nabíjení. Prach, krupička, kule.... šup, šup a bylo hotovo. Pak říkám, zbytek pro jistotu až na střelnici. Ale kamarádovy to nedalo a tak jsem mu ukázal, jak ještě nasadit zápalku na piston s tím, že ji zase hned sundám. Samozřejmě. Nasadil jsem, pootočil několikrát bubínkem a další dal jako fiktivně, aby pochopil
a při tom jsem pak spustil kohout az na doraz. Zeptal jsem se jestli je vše jasné a po odkývnutí jsme se rozhodli vyrazit. Vzal jsem revolver zase do rukou, zkušeně natáhl a pootočil bubínkem, abych na zápalku snadněji dosáhl, když tu najednou cvak a hned práááásk. Kohout povolil ze své první polohy ve chvíli, kdy byla připravená komora i s roznětkou přímo pod ním. Oba jsme vyděšeně zíraly na okamžitou spoušť, která jen tímto jediným výstřelem vznikla. Kule proletěla obývákem a zasáhla z boku žebro litinového ústředního topení, kteréžto se rozletělo asi na tisíc kousíčků a vznikla v něm díra, že by do ní člověk hlavu strčil. Bohužel to bylo začátkem listopadu a tak bylo topení již natlakováno a plné horké vody. Ta se hned začala pod tlakem valit do místnosti a než během 10-15 vteřin dorazila moje drahá vyděšená polovička z kuchyně, obývák byl už notně "navlhnut".... to bylo radosti.. to bylo potlesku. No nic.. na střelnici jsme samo už mohly zapomenout a do večera jsem měl co uklízet. Nové topení jsem montoval i s kamarádem za poctivého dohledu obou našich poloviček asi o týden později..
/, vytáhnu zásobnik a položím. Když je závěr vzadu, tak předpokládám, že v komoře nic být nemůže, protože si z prázdného zásobníku nic už natáhnout do komory závěr nemohl. Maximálně ještě přes okénko mrknu do komory, než tu zbraň položím či předám dalšímu střelci. Ale nerumpluju závěrem sem a tam, neshazuju závěr, když chci ve střelbě hned pokračovat a nedávám ránu jistoty, to by se mi každej na střelnici chechtal a já bych zdržoval ostatní. Tohle mužu dělat na konci, než jdu domů.
tak kontrolovali zásobník jen pohledem, nebo jen zmáčknutím podavače. Tudíž né pořádně! Tak se začli prověřovat lidi co byly ve službách až se přišlo na onoho střelce který se pak přiznal. Samozřejmě skončil. Nebyl to jeho jediný průser. Nechal třeba zbraň na služebně a odešel atd. Naštěstí se nikomu nic nestalo a věřím tomu že kdyby měl nějaký svůj vlastní náboj a dal ho do zásobníku místo té nábojnice tak se na to ani nepříjde.
