Ona to není až tak úplně keramika, jak si ji my představujeme - jako květináč nebo tak něco.
Je to z oxidu zirkonia. Prý se z toho udělá prášek, ten se promíchá s nějakou super pryskyřicí a pak se to pod velkým tlakem a teplotou speče dohromady. Vyčet jsem to doma v jedné knize, tak doufám, že jsem to nepoplet.
Je to strašně tvrdé a tím pádem takový nůž hrozně dlouho drží ostří. Údajně se prakticky nikdy nemusí brousit. No to mi připadá jako blbost, ztupí se časem všechno a pak nastává ten pravý problém, čím to brousit. Prý se to posílá zpátky výrobci, který to nějak nabrousí. Podle mě to dělají diamantovým kotoučem. Mělo by to jít i normálním diamantovým brouskem, ale to nevím jistě (jestli se to třeba nemůže drolit a dělat zuby nebo tak něco). Normální brusiči s tím prý nechtějí mít nic společného.
No a pak je tu ta největší vada a to je křehkost. Když ten nůž spadne na zem, tak je po něm. Sekání se taky nedoporučuje, bodání už vůbec ne. Všiml jsem si na těch co jsem viděl, že nemají moc ostrou špičku (asi taky kvůli zlomení). Kdybys ho měl jen na řezání v kuchyni, tak je to OK, ale nepouštěj ho na zem.
Ten zavírací nůž z odkazu pokud s ním nebudeš páčit a dělat jiné kraviny, tak do kapsy na běžné nošení by možná šel. Ale pořád nějak nevidím ty výhody proti oceli. Spíš má podstatné nedostatky. Čím víc mám nožů, tím méně mi připadá tvrdost čepele důležitá.