Příspěvek
od JONAS69 » 27 srp 2011 07:16
O vedru a větru
Mistrovství světa v benchrestu a já jedu – parkinsonik- bílá vrána. Vlastně bych se s tím mým hendicepem neměl dostat dál než na poslední příčku klubové soutěže. Již půl roku napřed trénuji 2 -3 x týdně. To co je pro zdravého střelce bežné – manipulace s relativně malou patronou nebo natažení závěru či spouštění - plynule bez cukání to pro mě jsou hodiny cvičení - třeba suchého tréninku, kdy nabíjím prázdnou nábojnici a odmačkávám spoušť- doma za kuchyňským stolem. A na střelnici mě znají jak falešnou peny.
Protože se konná to mistrovství v USA a já bohužel anglicky nemluvím beru sebou i svého 13-ti letého syna. Je to jediný junior v čechách, co střílí benchrest. Utrácím za to všechny své našetřené peníze, ač jsem se snažil sehnat sponzory, 95% nákladů hradím sám. Jenže další šanci už mít v životě nebudu – za čtyři roky už asi stěží .........
V den odletu zjišťuji, že letadla jsou v turistické třídě asi stavena pro japonskou vnitrostátní linku. Po příletu do atlanty se téměř nemůžu pohnout. Ale musíme k odbavení, které probíhá pro mně i syna až kupodivu hladce. Úředník u přepážky se jen zeptá kam v USA se chystáme a dá razítko. Jsme ve státech - ještě let Atlanta – Charleston a jsme na místě. Jo jenže je zdejšího času pomalu půlnoc a venku je 27 stupňů a 90-ti procentní vlhkost. Než si člověk venku zakouří je celej propocenej a to ještě netušíme jaké to bude přes den. A tak se celý pobyt budu srovnávat s časovým posunem a strašným teplem.
Střelnice leží asi 20 km od hotelu, v autě s klimatizací je to dobré, ale na střelnici už to je jiná. Pot z nás všech jen leje a při té vlhkosti nic neschne a tak se tělo ani pocením moc neochladí. První tréning jde hladce ani moc nefouká a já si říkám, že to bude dobré. V neděli před odletem jsem ve Staré Lysé nastřílel 749 bodu a 44x (max. Bodu je 750) a vyhrál tak mistrovství, které pořádal ČSS.Sebevědomí mi tak nechybí.
Samotné mistrovství začíná vzduchovkou na 25 metrů, jsem s výsledkem vcelku spokojen, ač umístění je asi v polovine všech střelců – synek však získává stříbrnou medaily. Bude to jediná medaile, kterou český tým doveze domů, ale to ještě netuším. Druhý den opět vzduchovka, to si polepším ještě o kousek a tak jsem někde v první třetině všech střelců.
Den volna a potom začne konečně malorážka. Nejprve na 25 metrů dvě kategorie a po té dvě kategorie na 50 metrů (heavy varmint a light varmint - rozlišení dle váhy zbraně).
25 metrů končím s výsledkem na 42 a 54 místě ze 70 střelců. Na poslední dva dny šampionátu se přiblížil k pobřeží jižní karolíny hurikán a na střelnici fouká silný vítr, který často mění intenzitu a směr. Zde se naplno projevil můj hendicem a zastaralé vybavení. Kdy moderní stojan ovládá střelec levou rukou ve dvou rovinách (koaxiál) a pravou rukou odmačkává spoušť. Zatím co já většinu úkonů dělám levou rukou a pravou rukou ovládám závěr, který v případě rozrušení mi působí čím dál tím větěší potíž a často musím si ovládací pohyb rozdělit na tři. Dále levou rukou musím nastavit stojan ve dvou rovinách a levou rukou odmačknout spoušť. Proto má doba reakce na vítr je daleko delší než u závodníků s moderní technikou. Zatím co oni reagují okamžitě na výměnu větru, já čekám s namířenou zbraní na vítr, který „znám“ (na celý závod je 30 minut).
Uplně poslední rundu v posledním závodě málem nestřílím,prší-ne ,leje. Za par minut je střelnice plná louží a vitr se točí snad neustále. Pořadatelé zvažují zda se bude střílet nakonec se to počasi na chvilku umoudří a stříli se. Končím na 62 místě s žalostným výsledkem 711 bodu z 750 možných.
Když jsem odlétaldo států,říkal jsem si,že ponávratu se střílením zkončím-doufal jsem v lepší umístění a odejít na vrcholu mi přišlo vhodné. Jenže výsledek ne moc dobrý-spíše špatný,za dva roky je Evropa a světovej pohár v Plzni .
Nedá se nic dělat, parki , ještě si budeš muset na mě dva roky počkat, nemám teď na tebe tolik času – dva roky, to je za chvilku -tak snad to vydržíš .