reaguji na Alci
Já píšu nejenom jak by to mělo být, ale jak to i většinou je. Samozřejmě, trestní soudy první instatnce VELICE často rozhodují tak jak se jim zamane, u nich by spravedlnost nehledal. Ale odvolací soudy již rozhodují lépe (podleustálené judikatury) a v tom ohledu je možné říct, že situace se z roka na rok pro lidi konající v nutné obraně zlepšuje. A nakonec nejvyšší soud, ten má k nutné obraně postoj, jaký my, běžní lidé, očekáváme. Jěště dodám, že státní zástupci mají (interně stanovenou) povinnost odvolávat se vždy, když nemají ve věci plný uspěch a soud neodsoudí obžalovaného podle jejich návrhu. Takže soudní tahanice prakticky nikdy nekončí u první instance.
Případ, o kterém jsem psal, se stal v ČR v 21. století. Uznávám, že to měl hlásit, ale on to holt nehlásil ale šel spát (lidé jsou různí). Zjevně si myslel, že nic netrafil. (Ještě pro doplnění, to nebylo tak, že obránce-střelec byl v prvním patře a zloděj v přízemí. Oba byly venku, obránce stál na řebříku ve výšce střechy a zloděj-útočník stál na střeše. Velkou úlohu sehrálo to, že podle výpovědi obránce zloděj k něm běžel a z toho se vyvodilo, že zloděj by ho mohl i s řebříkem shodi ze střechy. Proto se to bralo jako NO).
A pokud skutečně nevěříš, že soudy rozhodují tak, jak jsem popsal, kontruji ti na "spolek Šalamoun" jinými soudními rozhodnutími a dodávám, že obžalovaný v případu "spolek Šalamoun" měl asi raději využít všechny opravné prostředky.
sp. zn. 6 Tdo 1347/2008 obdobně
sp. zn. 6 Tdo 339/2008; sp. zn. 7 Tdo 272/2006
Nutnou obranu nevylučuje ani skutečnost, že obviněný použil na obranu proti poškozenému, který nebyl ozbrojen, zbraně. Obrana musí být způsobilá odvrátit útok, proto intenzita obrany musí být silnější než intenzita útoku. Z tohoto hlediska skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Zákon připouští, aby obránce použil i podstatně důraznější prostředek než útočník a také aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. Na vybočení z mezí nutné obrany nelze usuzovat pouze z toho, že napadený útočníka zranil, popř. jej i usmrtil, přičemž sám neutrpěl žádné zranění, pokud tím odvracel útok přímo hrozící nebo trvající a taková obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
sp. zn. 1 Tzn 25/97
V závislosti na konkrétních okolnostech případu není vyloučeno posoudit jako stav nutné obrany jednání osoby, která reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele opakovaným použitím střelné zbraně, přičemž dojde k usmrcení útočníka.
sp. zn. 3 Tdo 840/2006-I
Útok vedený házením kamenů s cílem zasáhnout a zranit napadenou osobu je útokem se zbraní ve smyslu ustanovení § 89 odst. 5 tr. zák.
Jestliže byl útok vůči napadenému veden ze strany útočníka opakovaným házením kamenů sice z větší vzdálenosti, avšak takovou intezitou a tak velkými kameny, že mu hrozilo způsobení i závažného zranění, přičemž tento útok stále trval, nejde o vybočení z mezí nutné obrany podle § 13 tr. zák., pokud napadený jako jediného účinného prostředku k odvrácení takového útoku použil střelné zbraně tak, že vystřelil ve směru na útočníka, kterého zasáhl a způsobil mu smrtelné zranění, zvláště když tomu předcházelo několik neúčinných výstražných výstřelů.
sp. zn. 5 Tdo 1447/2007-I a obdobně i
sp. zn. 5 Tdo 1498/2009-I
I. Primárním účelem nutné obrany je dát možnost občanům k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Přitom je třeba vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoli obránce. Útočník svým jednostranným jednáním totiž vyvolal situaci, za které bylo použito nutné obrany, a proto by se ustanovení § 13 tr. zák. mělo uplatňovat ve prospěch obránce, a to co nejvýrazněji a co možná nejšířeji.
II. Z hlediska zvažování konkrétních okolností rozhodných pro závěr o nutné obraně nelze opomenout, že obrana sice nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, avšak tato zcela zjevná nepřiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Jinak řečeno obrana nemá být zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k odvrácení útoku. Požadavky na obránce však nesmějí být v tomto směru přehnané, nelze tedy po něm žádat, aby dal přednost slabšímu, ale nejistému prostředku. V závislosti na konkrétních okolnostech případu není vyloučeno posoudit jako stav nutné obrany jednání osoby, která reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele použitím zbraně, přičemž dojde k usmrcení útočníka. Pojem zcela zjevně je tu nutno dále vykládat tak, že podmínky se posuzují podle toho, jak se jevily zejména bránící se osobě, poněvadž zcela zjevné je to, co je jasné, očividné a nepochybné, a proto musí jít o vzájemný výrazně hrubý nepoměr. Tyto rozhodné okolnosti pro posouzení případného překročení mezí nutné obrany je třeba posuzovat ve vztahu k psychickému stavu obviněného v dané situaci.
III. Subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí (blahovolně) a jednak tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Subjektivní pojetí však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.
sp. zn. 4 Tz 40/78
Nutná obrana je prípustná aj proti útoku, ktorý smeruje proti domovej slobode spôsobom uvedeným v § 238 ods. 1 Tr. zák. V takomto prípade trvá útok dovtedy, kým sa nepodarí útočníka, ktorý vnikol do domu alebo do bytu iného s úmyslom vykonať tam násilie z domu alebo z bytu vyhnať.
Proti konaniu v nutnej obrane nie je nutná obrana prípustná. Konanie útočníka, namierené proti osobe, ktorá koná v nutnej obrane, treba považovať za pokračovanie v útoku bez ohľadu na to, či útok bol od začiatku namierený voči osobe, ktorá koná v nutnej obrane, alebo voči inej osobe. Osoba, ktorá koná v nutnej obrane, je preto oprávnená prekonať aj tento pokračujúci útok voči svojej osobe spôsobom, ktorý nie je zrejme neprimeraný povahe a nebezpečnosti útoku.
sp. zn. II. ÚS 317/01
Není možné apriorně usoudit na vybočení z mezí nutné obrany pouze z toho, že stěžovatel, jenž odvracel útok na majetek a na nedotknutelnost obydlí, svým jednáním ublížil jinému na zdraví. Nutná obrana je dle soudní judikatury přípustná proti útoku přímo ohrožujícímu jakýkoli zájem chráněný trestním zákonem, tedy i zájem na ochraně majetku a nedotknutelnosti obydlí. O to více musí být poskytnuta ochrana majetku, pokud k útoku na něj dochází v místě, jež je chráněno z titulu jiného práva jako nedotknutelné (obydlí). Soud, který upřednostnil při posouzení podmínek nutné obrany ochranu práva poškozeného na zdraví před právem stěžovatele na ochranu majetku a nedotknutelnosti obydlí, měl proto přesvědčivě vysvětlit, proč nepovažoval obranu stěžovatele (bránění v demontáži, vystrčení poškozeného ze dveří) za výkon nutné obrany
A další, a další, a další... sp. zn. 6 Tdo 93/2011, sp. zn. 6 Tdo 69/2010-II, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, 47/1995 Sb. rozh. tr., 25/1976 Sb. rozh. tr., sp. zn. 4 To 181/57,
Plná znění většiny uvedených judikátů jsem uložil
SEM
P.S. Omlouvám se za dlouhý příspěvek, ale myslím, že není od věci mít takto na jednom místě přehled relevantní judikatury, obzvláště když vidím, jaké mýty se zde tvoří okolo (ne)možnosti bránit se.